Hachi no Yosōi | 2. kapitola

19. října 2014 v 13:34 | Bee |  Hachi no Yosōi
BLEACH | STORY | 2ND CHAPTER | SVĚTLO


V tom pochybném obchodě jsem strávila pouhých 24 hodin, to ovšem neznamenalo, že sžírající nutkání vyběhnout zapáchajícím vchodem krámu ven, do rušných ulic Karakury, a hlasitě žádat Boha o vysvětlení, či odpuštění, bylo pouhým post-traumatickým výkřikem do tmy. Za těch 24 hodin na mě stihli provést několik pokusů se zřetelně prošlými léky, stihli do mě nacpat odporně chutnající okurky se slovy "Jelikož jsi vzácný host, dáme ti 20% slevu!", stihli mě vyhnat do ulic pro nějaké mléko a dokonce mě donutili i uklízet své hnusné plesnivé chodby hnusným plesnivým hadrem.

Černá jakomužmluvící kočka Yoruichi, drzá, ale sympatická. Jinta a Ururu, bůhvíjestli děti, které se navzájem nesnesou v jedné místnosti. Jinta je drzý spratek, zatímco Ururu je hodná a milá dívka. Další můj dočasně nový spolubydlící je pošahaný týpek "Tyhle léky ti pomůžou.", Tessai. A nakonec, Urahara Kisuke. Jen co jsem zaslechla to jméno, v břiše jsem ucítila podivné zacukání, jako bych o něm už někdy slyšela. Ne, že by mě to nějak potešilo.

Co jsem udělala, že jsem skončila zrovna s nimi zrovna tady?
Začíná dalších 24 hodin a já si nejsem jistá, jestli to přežiju. Vlastně jsem si celkem jistá, že ne.

"Yattsu-saaaan!" hlas Majitele (jak jsem mu v tu dobu začala říkat) se rozlehl chodbou spolu s nepříjemným klapaním sandálů, které se na mě až moc, možná až podezřele rychle, přibližovalo.

Ačkoliv jsem řekla, že se jmenuji Yattsu (a byla jsem si naprosto jistá, že se tak opravdu jmenuji), měla jsem podivné tušení, že takhle se na mě nevolá. Ne, je to něco jiného, něco víc...

"Dooobré ráno!" dveře se s ohlušujícím prásknutím otevřely, sotva jsem si stihla zakrýt své holé nohy peřinou.
"Neumíte klepat?" zamračila jsem se na Majitele trošku naštvaně, ale strach mi nedovolil říct k jeho neslušnému činu víc.
"Ach, promiň, zapomněl jsem!" usmál se na mě a začal se ovívat vějířem, pro mě z neznámých důvodů naprosto iritujícím způsobem. "Okurky nám došly, ale jelikož jsi včera večer šla pro mléko, můžeš si dát na snídani mléko!"
Zacukalo mi v oku.
"No ještě štěstí, že ty tři hodiny hledání dalšího obchodu nebyly marné." zavrčela jsem vztekle, ale mé tělo na můj vnitřní výbuch citů nereagovalo. Ačkoliv mé rány jakoby nikdy neexistovaly, pořád jsem na jejich původním místě cítila nesnesitelnou bolest, která mi nedovolila se zvednout a jít tomu blonďákovi vrazit pořádnou facku.
Rychlá léčba přináší nežádoucí účinky, zdá se.
"Jestli to bolí, můžu ti na to dopo-"
"Už žádné prášky!" vyhrkla jsem zoufale a odmítavě přitom překřížila své ruce před obličejem. "Jestli mě chcete zabít, můžete to udělat rychlejším způsobem."
Majitel udiveně zamrkal, načež chápavě přikývl a ukázal vějířem na mé břicho.
"Jestli nechceš prášky, nehýbej se, nebo se ti ta rána znovu otevře. Nestojíme o další zakrvácenou podlahu. A až ti bude lépe, promluvíme si o něčem velice důležitém."
Tato slova mě vystrašila víc, než podivné křupání v křehko vypadajících trámech, které visely přímo nad mou hlavou.

..J-je tu někdo?" špitla jsem váhavě a pokusila se udělat jeden malý, za to bolestivý krok do zdánlivě tiché chodby. I mně zůstává záhadou, proč se v tom domě chovám tak masochisticky a lekavě. Ne, že bych snad tušila, jaká jsem byla doopravdy.
Před očima se mi mihla černá skvrna, která bleskurychle zmizela za rohem. Po chvilce váhání jsem se vidala za ní, opatrně a potichu.
,,Ah, už můžeš chodit, Yattsu-san!" přivítal mě Urahara do tiché jídelny špatným konstatováním. ,,Sedneme si k čaji, co říkáš?"
Pátravým pohledem jsem přejela po kuchyni, ale černá skvrna, alá Yoruichi-san, nikde nebyla k vidění. Nikdo, krom Urahary? Špatný vtip.
,,Hmh, čaj bych uvítala," zachraptěla jsem a sedla si k němu ke stolku. ,,Moc si vážím vaší pohostinnosti. O čem jste se mnou chtěl mluvit?"
,,Ale, to byla maličkost," usmál se na mě, když mi do rozbitého hrnku naléval čaj. ,,Jen bych chtěl, abys mi podržela mou hůl."
Přejelo jsem ho podezíravým pohledem, ale přesto jsem si hůl z jeho natažených ruk vzala. A stalo se něco opravdu... Nečekaného.
,,C-co to je?" vydechla jsem šokovaně při pohledu na mou zeleně fosforeskující kůži. ,,Já... Svítím?"
Po vydechnutí této věty jsem ucítila podivný řezavý pocit na krku, jako by mi k němu někdo přiložil nůž. Můj pohled sklouzl dolů a já si tak mohla všimnout, že jsem nebyla daleko od pravdy - byl to meč, krásný půlměsíční meč.
,,Jak jsem si myslel," povzdechl si Urahara a zklamaně zamrkal na ženu s fialovými vlasy, která se zachmuřeným obličejem stále ohrožovala tím krásným mečem můj život. ,,Tohle je problém."

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbila se ti kapitola?

Ano! 78.6% (11)
Trochu 7.1% (1)
Ne! 14.3% (2)

Komentáře

1 Aya Aya | Web | 21. července 2014 v 20:55 | Reagovat

Kdy už tam budu já?

2 Sandra Sandra | Web | 18. srpna 2014 v 20:54 | Reagovat

Úžasný díl, už se těším na další.
--
Proběhlo třídění
http://anime--my--life.blog.cz/1408/vysledky-trideni-sb

3 Yasuko-chan~ Yasuko-chan~ | Web | 8. listopadu 2014 v 20:24 | Reagovat

Waah, piš další, opravdu chci vědět, co to znamená!:D
Uraharaa, ten nesmí chybět nikdy a nikde:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama